Víno dnes není, co bývalo dřív, posteskne si leckterý starý vinař na jižní Moravě. A má pravdu! Hodně se toho změnilo, ale jestli k lepšímu nebo k horšímu, na to už se názory liší. Začněme tedy tím, co se vlastně změnilo.
Za prvé se po roce 1989 změnil „společenský řád“. Vinice už nepatří „všem“ a vlastně nikomu, ale mají své vlastníky, kteří mají zájem, aby z nich vzešlo dobré víno a aby je dobře prodali. Ruku v ruce s tím jde konkurence, která sice nemusí být pro vinaře příjemná, ale milovníkům vína přináší velkou možnost výběru.
Za druhé dostali vinaři do rukou moderní metody. Víno už se nedělá jen v sudech, ale moderními vinifikačními metodami. Investice do vinařství přinesly kvalitnější a rozmanitější vína!
A za třetí se mění klima. O tom už dnes pochybuje málokdo, a statistiky jsou přesvědčivé: hrozny už skoro pravidelně dosahují cukernatosti, o jaké se vinařům před 50 lety ani nezdálo, dokonce ani před dvaceti. Většina moravských lahvových vín už se pyšní přívlastkem „pozdní sběr“. Když se tento výraz zaváděl, mělo to být označení výjimečně kvalitního vína!
A za čtvrté se mění také vkus vínomilů. Víc lidí vínu rozumí a dovedou rozeznat dobrou kvalitu. Dokonce i někteří Pražáci! Po vinařsku: „Mají už dost napito.“ Navíc dnes může každý snadno srovnávat naše vína s cizími.
Z těch starších dob ale přešlo do dneška dost stereotypů, které v širší veřejnosti přetrvávají jako pýr v záhoně, a je těžké je vykořenit. Pár si jich proberme.
Dobrý znalec by měl poznat odrůdu, která je ve sklenici
Bývalo zvykem, že vám vinař nalil třeba sklenici Neuburského a vy jste měli hádat, co to je. Když jste řekli Vlašský ryzlink, byli jste k smíchu. To dnes už zdaleka není tak jednoduché. Třeba Vlašský ryzlink („vlašák“) býval vždycky dost trpký, protože hrozny stěží dosáhly vyšší cukernatosti. To dnes neplatí. I vlašák může být v pozdním sběru a sladký. Nestyďte se říct, že nevíte, jakou máte ve sklenici odrůdu! To neznamená, že nerozumíte vínu! Kromě toho – dřív se až na výjimky pěstovalo nějakých pět-šest odrůd. Dnes jich je mnohem víc!
Pálava musí být sladká
Odrůda Pálava se stala populární v 90. letech u širokých vrstev spotřebitelů, kteří vínu moc nerozumí. A všichni víme, že kdo vínu nerozumí, pije je jen příležitostně, zpravidla dává přednost vínu sladšímu. A tak vinaři většinou dělají Pálavu podbízivou, polosladkou. Poptávka po Pálavě je veliká, a tak svádí méně poctivé vinaře k mírnému falšování, jako by platilo „co je sladké, to je Pálava“. Proslýchá se, že někde na severní Moravě nabízeli dokonce červenou Pálavu! Ve skutečnosti se dá vyrobit i krásná suchá Pálava. Nepřítomnost cukru dá vyniknout krásným aromatům. Ve Vináriu suchou Pálavu mívají!
Vlašský ryzlink je trpký
Viz výše. Suchý neznamená trpký. Znalci vědí, že není nad vlašáček z Mikulovska!
Směska je vždycky horší, než odrůdové víno
Dřív se směsky dělaly hlavně tak, aby byly podbízivé, sladší. My starší si vzpomeneme na názvy jako Romance, Dačického pohár nebo Pražský výběr. Dnes naopak udělat krásnou směsku patří k vyššímu vinařskému umění! Taky už se neříká směska, ale cuvée! Hned to zní líp, no ne?
Šroubovým uzávěrem se zavírají jen vína nižší jakosti
To už dnes neplatí. Třeba v sousedním Rakousku už má většina (> 60 %) vín šroubový uzávěr, podobné je to v Německu! A nepotřebujete vývrtku!
Plastová zátka signalizuje méně kvalitní víno!
To už také dávno neplatí. Korek mívá různé menší či větší trhlinky a časem křehne. Komu se ještě nikdy neroztrhla při vytahování korková zátka? A plastová? Mně se ještě neroztrhla nikdy. Nejlepší korek je hodně drahý, nemluvě o riziku korkového pachu. Dnešní plastové zátky mají přesně definovanou pružnost a pevnost a jsou absolutně bez zápachu, takže jsou dobrou alternativou pravého korku.