To poslední, o čem jsem ještě v sérii o tom, jak se dělá víno, nepsal, je etiketa. Nebo chcete-li – nálepka, viněta nalepená na láhev. Je to vlastně velmi důležitý zdroj informací. Co by to bylo za láhev plnou vína, kdybyste nevěděli, co v ní je? Bez etikety tak nanejvýš rozeznáte v láhvi červené od bílého, ale to je vše. Ano, ve sklepě vám vinař o tom víně řekne všechno, až vás budou oči i uši přecházet. Ale v obchodě nebo ve vinotéce? Teprve etiketa vám sdělí, co je to za víno, jestli je to víno odrůdové nebo známkové, kdo a kde je vytvořil a s láskou naplnil do lahví. Co bude na etiketě samozřejmě není libovolné. Některé údaje jsou povinné, jiné, a často velmi zajímavé, dávají vinaři na etikety dobrovolně a my vínomilci jsme za to vděčni, jsme rádi, když se o víně dozvíme víc než jen to nejzákladnější. Naopak zakázané jsou údaje nepravdivé a zavádějící, například o dietních účincích a podobně.
Povinné údaje
Základní údaj je odpověď na otázku, co je to za víno. U nás na Moravě a v Čechách jsou nejběžnější vína odrůdová – takže ten nejzákladnější údaj je, z jaké odrůdy víno je. Třeba Ryzlink vlašský, Pálava nebo Aurelius. Ale pozor, neznamená to, že v lahvi je víno jen z této odrůdy – až 15 % může být z jiné nebo jiných odrůd. Toho vinaři hojně využívají pro úpravu aromatu, kyselosti nebo barvy. Třeba u červených vín se často přidává trochu vína z odrůd zvaných barvířky – bývá to ponejvíce Neronet nebo Alibernet.
Druhý důležitý údaj se už vztahuje k původu vína – je to název vinařství nebo vinařského podniku, který víno uvádí na trh. A zase: nemusí to být ten, kdo sklidil hrozny na vlastních vinicích a sám je zpracoval. Tomu ale musí odpovídat další důležité údaje. Víme, že u nás zákonem určená (a z evropských předpisů vycházející) stupnice kvalitativní úrovně vín je víno (dříve stolní víno), zemské víno, jakostní víno a nakonec jakostní víno s přívlastkem (kabinet, pozdní sběr atd.). Kategorie musí být na etiketě uvedena. Jenom víno v základní kategorii „víno“ může obsahovat i víno dovezené z ciziny, nebo ze zahraničních hroznů vyrobené. Pak to ovšem musí být na etiketě uvedeno. Čím vyšší kategorie, tím větší nároky na průkaz původu. Moravské zemské víno musí být z hroznů sklizených a zpracovaných v Moravské vinařské oblasti. Jakostní vína už musí být z určité podoblasti a tato podoblast musí být uvedena.
Další důležitý údaj je o kategorii obsahu cukru, tedy zda jde o víno suché, polosuché, polosladké nebo sladké. Může, ale nemusí být uveden i ročník sklizně.
Hledejme českou vlaječku
Když tedy na etiketě čteme třeba „Muškát moravský – bílé víno polosuché“ a nic víc, bude to pravděpodobně buď víno dovezené nebo z dovezených hroznů. Ale když tam bude „Muškát moravský – moravské zemské víno polosuché“, už máme jistotu, že jde o víno z Moravy. Čím vyšší kategorie, tím přesnější musí být údaj o původu vína. Kromě toho na rozlišení moravských nebo českých vín od cizích máme ještě jeden povinný prostředek – tím je logotyp české vlaječky na záklopce (nebo na etiketě, pokud má vinařství na záklopce vyražený třeba svůj znak).
Všímejme si detailů
Dnes většinou bývají na láhvi etikety dvě – přední, ta bývá větší, často s výraznou grafikou, a zadní, kde jsou doplňující údaje, obyčejně drobným písmem. Zkušený vínomilec zkoumá zadní etiketu velmi pečlivě, protože se tam obyčejně dozví další zajímavé věci. Zaprvé tam najde další povinný údaj, a to je obsah alkoholu v objemových procentech a objem vína v láhvi (ale to může klidně být i na přední etiketě). U kategorie „víno“ musíme hledat také údaj o tom, ze kterého státu víno pochází zvlášť, když nikde nevidíme naši vlaječku. Některé velké firmy, které se orientují na nenáročné zákazníky, se snaží učinit informaci o cizím původu co nejméně nápadnou, a tak třeba „víno z Maďarska“ je tam jen nenápadně přitištěno jehličkovou tiskárnou vedle čísla šarže. Přitom, když se firma bude jmenovat třeba „Moravské vinařství“, nezkušeného zákazníka ani nenapadne, že by to nemuselo být moravské víno. Samozřejmě, takové víno nemusí být špatné, ale jestliže se údaj o původu usilovně skrývá, něco za tím asi bude.
Fajnšmekři ocení analytiku
Velmi chvályhodným zvykem dobrých moravských vinařů je uvádět na zadní etiketě nepovinné, ale zajímavé údaje – obsah zbytkového cukru a kyseliny v g/l, někdy i bezcukerný extrakt. U kvalitních vín i vinařskou obec a vinařskou trať. Vinaři vědí, že naši hloubaví fajšmekři to ocení. Bývá tam i charakteristika vína, která má spotřebitele nalákat na zajímavá aromata, chutě a zbarvení. To jsou všelijaká ta zelená jablíčka, kopřivy, přezrálé višně a co fantazie dovolí. A někdy také doplňující údaje o technologii – třeba „vyrobeno s využitím kryomacerace“ nebo „zrálo x měsíců v nových dubových sudech“. Někteří vinaři neradi dávají svá vína na zatřídění, ale na zadní etiketu napíší třeba „cukernatost hroznů při sklizni 24 °NM“ a uvedou i viniční trať, ze které víno pochází. My tak hned víme, že kdyby se víno zatřídilo, mohl by to být výběr z hroznů, takhle je to „jen“ moravské zemské; zatřídění totiž vinaře něco stojí, a když jde o malou šarži, víno by se zbytečně prodražilo.
No, a nakonec tam je trochu technických údajů – číslo šarže a evidenční číslo jakosti, pokud víno prošlo zatříděním Státní zemědělskou a potravinářskou inspekcí (SZPI), což je povinné, pokud chce výrobce víno značit jako jakostní (s přívlastkem nebo bez). Tyto údaje už obyčejně zkoumat nemusíme, leda bychom chtěli víno reklamovat. Ale to se poctivým moravským vínům opravdu stává jen výjimečně.