Každý ví, že ve starověku se víno dopravovalo na větší vzdálenosti ve velkých hliněných amforách. I když už tehdy existovalo sklo, dodneška se zachovaly jen malé flakonky na aromatické oleje, větší láhve tehdejší skláři ještě nedokázali vyfouknout. Láhve, jak je zhruba známe dnes, vznikly asi až v 17. nebo 18. století, když angličtí skláři začali ve svých pecích topit černým uhlím. Tím se dosáhlo vyšší teploty a dalo se připravit větší množství taveniny, ze které se pak dala vyfouknout dostatečně velká láhev. Tehdejší láhve byly spíše baňaté, ale brzy převážil válcový tvar, který jich umožňuje naskládat do bedýnky víc.
Objem 750 ml je základ
Možná byste čekali, že pravlastí lahví budou vinorodé kraje a ne Anglie, ale Angličanům víno zachutnalo natolik, že je potřebovali dovážet z jihu, a tak potřebovali něco, v čem vedle dřevěných soudků víno vydrží dlouhou dobu. A tak prý vznikl i dnešní standardní objem láhve, který, jak víme, je 750 ml. Ustálil se někdy v 19. století a je to 1/300 standardního velkého sudu, který má 225 litrů. Příliš velká fantazie? Běžnou jednotkou objemu byl v Británii imperiální galon, a ten má zhruba 4,5 litru. A čtyři a půl litru, to je přece šest lahví po 3/4 litru! A ty se pěkně dají poskládat do malé bedýnky nebo lepenkové krabice, v jakých se víno dodává dodneška. To už dává smysl, ale věř, kdo chceš. Možná spíše jen náhoda je, že těch 750 ml je právě tak dávka vína, kterou dva vypijí k večeři… no, jak kdo, že?
Nejen 750 ml vládne světem
To jsou tedy ty nejběžnější láhve. Ale běžné jsou i jiné objemy. Do litrovek se většinou plní levnější vína bez přívlastku, případně směsi dovozových vín. Naopak půllitrovky se používají pro přírodně sladká vína ze špiček stupnice, tedy vína slámová a ledová. A dali jste si někdy víno třeba v letadle nebo v jídelním voze a divili jste se, proč ta lahvička měla 187 ml, a ne rovnou dvě deci? Je to prosté, je to 1/4 standardní láhve. Spíš v cizině se vyskytují i tzv. půlky, tedy 375 ml. U nás to běžné není. Naopak dvojitá láhev 1,5 l se nazývá magnum. Spíš kuriozitou jsou láhve ještě větší – některé mají jména po starověkých biblických králích – Jeroboám, Metuzalém, Salmanazor, Baltazar a největší je 15litrový Nabuchodonozor. Ale v zásadě si může vinařský podnik vymyslet jakkoliv velkou láhev, jen na etiketě musí být správně uveden její objem.
Tvar přiláká oko
Také tvar láhve je vcelku libovolný. Základní tvary byly převzaty z Francie, dnes je asi nejběžnější tvar bordeaux (nebo, chcete-li to počeštěně, bordó).
U nás se spíš používal na červená vína, bílá se dávala a dodnes hojně dávají do štíhlejších alsaských, zvaných taky Schlegel neboli flétna či pistole.
Podobná je láhev burgundská, jen je proti alsaské trochu podsaditější. V různých zemích a krajích jsou různé tradice, ale dnes stále více vinařství plní vína do vlastních lahví, často s nalisovaným emblémem podniku.
Barva navnadí chuť
A nakonec barva skla. Nejčastější je zelená v různých odstínech, pak přijdou láhve bezbarvé, v nichž zvlášť pěkně vyniknou růžová, oranžová nebo světle červená vína. Méně běžné jsou láhve z hnědého skla a jen kuriozitu představují láhve modré. Všechna ta skla mají být čirá, tedy průhledná, aby se na první pohled dalo rozeznat, jestli je v láhvi víno bílé nebo červené, případně jestli není zakalené.
Dřív se debatovalo o tom, která barva skla chrání víno nejlíp před sluncem, ale správné uskladnění vína je přece ve sklepě ve tmě, a tam na barvě skla nezáleží. Mimochodem – všimli jste si, jak nepřesně se často mluví o zbarvení a průzračnosti skla? Já si pamatuji, jak paní učitelka kdysi, když jsem chodil do čtvrté třídy, vyvolala spolužačku a ptala se jí. „Věruško, jakou barvu má voda?“ „Bílou!“ „Ale Věruško, bílé je třeba mléko, voda přece žádnou barvu nemá, voda je bezbarvá!“ A přece, když jdete vyhodit prázdnou láhev, můžete si vybrat kontejner na barevné a na bílé sklo. No tak si říkám, že když někdo neovládl učivo čtvrté třídy, nemohl skončit jinde než u třídění odpadu.
Ale lepší to není ani s průhledností. I na vinařských webech se dočtete o lahvích čirých a barevných. Ovšem i ty barevné jsou čiré, tedy průhledné. Opakem čirého je přece kalné, matné, nebo neprůhledné. Tak je to. No, ale co bychom mi vínomilci chtěli, vždyť vlastně i to bílé víno je ve skutečnosti žluté…