Promítání fotografií o návštěvě laguny, Benátek a dalších ostrovů Itálie. Fotograf, horolezec a pedagog Miro Myška poprvé navštívil lagunu už 21. srpna 1969. Následně pak i další léta, pravidelně od roku 2011 společně s účastí na Bienále. Jak a na čem se dalo do Benátek dostat, kde se kotvilo a jak se vyhýbá gondolám? Poslechněme si veselé i neveselé příhody z cest přímo od jeho autentického účastníka.

Miroslav Myška při promítání fotografií

Foto: Tomáš Kučera

Ze vzpomínek Miroslava Myšky

Poprvé jsem se do Benátek dostal cestou z Gross Glockneru, klasicky na sever a na jih, navíc i nahoru a dolů. Bylo to 21. srpna 1969 a udělali jsme na Lido di Jesolo demonstraci k ročnímu výročí okupace, která měla odezvu u našich soudů. Udali nás řidiči autobusu, platili jsme je, tak se nám odměnili, jak bylo u komunistů a estébáků zvykem. Po druhé opět autobusem, šílený zájezd přes noc tam, jeden den v dešti mezi kanály a muzei a přes noc zpátky, zážitek na celý život.

Dvakrát autem, to se pouze ve spleti kanálů a mostů ztratil pětiletý syn, ale dcera ho během půl hodiny našla. A pak již jen lodí, co je demokracie jsme poznali v roce 1983, kdy jsme do Benátek pluli z Jugoslávie na šedé pasy. (Speciální šedivé komunistické pasy platily jen do Jugoslávie). V přístavu nikoho nenapadlo, že existuje stát, který vydává svým občanům pasy pouze do jedné země a víza se přece v civilizované Evropě nepotřebovala. Všichni v přístavu nás mile zdravili a město bylo skvělé, byl čas oslav Festa del Esdentore (svátku vykupitele, 3. sobota v červenci). Noční ohňostroj byl velkolepý, vojáci pálili z ostrova St. Giorgio Maggiore a z vojenských lodí. Ozvučení bylo nejen na molu San Marca, ale po celém nábřeží byly rozmístěny reproduktory. Policie jen prosila turisty, aby se nezastavovali na mostech, báli se o jejich nosnost. Kotvili jsme ve starém jachetním přístavu St. Helena, mezi historickým přístavem v Arsenálu a fotbalovým hřištěm.

Při odjezdu zpět do Jugoslávie, po 23. hodině, již v mezinárodních vodách, nás zastavila celní stráž, ve chvíli, kdy kapitán Mirek vylezl z podpalubí v pyžamu, jsme radostně zařvali se zdviženýma rukama Salute, odpověděli stejně a bylo po kontrole.

Po revoluci jsme dopluli do laguny na 4,2metrové plachetničce, když jsme uvízli na mělčině, stačilo skočit do vody a loď zvednout a dotlačit na vodu. Výhoda byla, že se sklopeným stěžněm se na malý přívěsný motor daly Benátky projet celé, včetně Grand kanálu a laguny. Ráno při odlivu jsme se probudili s lodí ležící v bahně, kotvit se dalo kdekoli.

Začátkem devadesátých let jsem zakoupil 4,5metrový nafukovací raft a přívěsný motor. Poznávání laguny i samotných Benátek bylo umocněné žabím pohledem od hladiny. Výhodou malého nafukovacího člunu je, že v očích místních jste chudý, ale po poznání toužící turista. Ztratili jsme se v bludišti kanálů a stále nemohli vyjet ven. Po spatření typického tvaru Mostu vzdechů, jsem zamířil k němu. Vjeli jsme do kanálu určeného výhradně gondolám, v zatáčce se jedna objevila a bylo jasné, že se nevyhneme. Začal jsem couvat, ale gondoliér se vzletným gestem volal: „No, no, siňoóóre!“ a ukazoval ať jedu vpřed. Bylo jasné, že do gondoly narazím, gondoliér se nohou opřel o zeď domu a ve chvíli mého průjezdu se odrazil a mistrovsky vytočil gondolu do svého směru. Ještě uviděl naše vyjevené obličeje a my slyšeli jeho radostný smích. V očích pasažérů získal na ceně.

Každoročně jsme vyvazovali nafukovák u schůdků do pizzerie. Po sedmi stupních žebříčku jsme byli na zahrádce restaurace, číšník měl evidentně radost, že konečně někdo vstupuje z kanálu. Druhý rok jsme již dostali slevu, byli jsme atrakcí pro turisty, kteří se museli podívat odkud se z kanálu zjevujeme. Při naloďování do gumáku číšník pomáhal dámám a odvázal nás s elegantním gestem vhození vázacího lana do člunu.

Příjemný byl i příjezd do otevřených dveří galerie výtvarného umění, což byl dřívější vstup pro návštěvníky z kanálu Grande. Majitel galerie byl nadšen, jakékoli vstupné odmítl, byli jsme atrakce pro ostatní návštěvníky.

Zvídavost a touha po poznání nás dovedla na malý kultivovaně zarostlý ostrov v laguně. Po sto metrech kanálem jsme vjížděli k malému soukromému přístavu, vyběhl chlapík s kalašnikovem a hnal nás natažením závěru. Radost i hrůza, kterou na vaporettu zažít nelze.

Příjemný byl i vjezd turistickou lodí z přístavu Punta Sabbioni. Projede se celou lagunou, kolem vojenských opevnění z první i druhé války a vystupujete na zastávce San Marco. Samozřejmě i návštěva vzdáleného Torcella po laguně, je příjemná díky vaporettu, které jede kolem hřbitova San Michel, podél ostrova Muráno, z moře zkontrolujete i Buráno. Vystoupíte v přístavišti na zdánlivě opuštěném místě, po několika metrech se otevírá pohled na kanál se starým mostem a vzápětí uvidíte katedrálu s majestátní zvonicí.

Zcela jinou atmosféru má půjčení obytného hausbótu, lodi s různým počtem kajut a dokonalým vybavením. Teplá voda, topení, ledničky, plynový sporák s troubou, sprchy a samozřejmě i více toalet. Jídlo můžete podávat dole v kajutě, nebo na horní palubě s výhledem na okolní uličky či ostrůvky. Půjčili jsme si ji v Casale sul Sile poblíž Trevisa a dojeli řekou a následně kanálem k ostrovu Torcello. Měli jsme vše zařízené cestovkou Extrem Tour, tedy s kapitánem i kuchařem v jedné osobě.

Láďa byl velmi zkušený z mnohaletého ježdění po kanálech Francie a Holandska, zaskočil ho pouze příliv v laguně. Na jeho dotaz, co je to za proud, jsem odvětil, že příliv. Pro něj to byla jasná blbost, příliv v laguně… Po vjezdu do bazénu přístavu, kde je příliv jednosměrný mimořádně intenzivní, nám správce určil místo na protilehlé straně vjezdu. Láďa se podřídil a začala zoufalá situace s točením 14metrové lodě v 16metrovém prostoru. Zakotvené lodě byly ohroženy, majitelé nastavovali fendry, opuštěné plachetnice i motorové jachty byly otloukány gumovou lištou na našich bocích. Zoufalství správce neznalo mezí, kopal do mola vykřikoval nadávky, temperamentní Ital. Zařval, jakou máme pojistku, když uslyšel, že nejvyšší, zklidnil se a nasedl na lodičku a se zápisníkem objížděl okolostojící lodě. Stačil podpis a problém s otlučenými plavidly byl vyřešen.

Byly jsme tam se stejným kapitánem čtyřikrát vždy v liché roky na Bienále umění. Při druhé návštěvě v roce 2013 již věděl, že příliv i odliv bývá někdy i 70 cm. Ale stále mu dělalo problém držet se podél dubových kůlu, které vyznačovaly lodní cestu, jízda vpravo také byla zbytečnou přítěží.

Na mělčině jsme ten rok uvízli u ostrova Buráno, vytáhli nás lanem rybáři, následující rok při jízdě do Chioggi nás vytahovala celní stráž, kulomet, který nechtěně mířil naším směrem, byl nepříjemným zpestřením. Vše ovšem bylo s úsměvy a radostnými gesty, turisté jsou přece neznalí plavby.

V roce 2017 jsme při zpáteční cestě k Torcellu, odkud se vjíždí do kanálu Sile, seděli s kapitánem spolu, každý s podrobnou mapou zakreslených plavebních kanálů. Tentokrát jsme již po sto metrech zjistili, že jsme opět zvolili směr Burano nejkratším, ovšem neprůjezdným směrem. Předchozí rok jsme si zajeli až k mělčinám a při uvíznutí jsme pochopili proč na nás místní v motorových člunech troubí a gestikulují.

Miro Myška